#85 - Nákup jako iluze plnění cíle
Čau, tady Radar!
Strašně rád sleduju YouTube pořad Financial Audit, do kterého chodí lidé s dluhy a moderátor Caleb jim radí, jak se z dluhů dostat. V kostce jde o to, že Caleb zhruba hodinu prochází výpisy z účtů svých hostů a nadává jim, že utrácejí prachy za hovadiny. Nesuďte mě, každej se bavíme nějak…
Nedávno jsem viděl epizodu, ve který byl chlápek, jenž řekněme nebyl úplně v nejlepší fyzický a finanční formě a Caleb při analýze účtenek narazil na výdaj 900 dolarů za vybavení na cvičení.
Zeptal se ho, na co to má, chlápek na to, že chce zhubnout, Caleb se zeptal, kolik teda za 4 měsíce od nákupu zhubnul, chlápek sklopil oči a řekl: “Půl kila.”
Caleb ho zpražil: “Měls radši chodit na procházky, jsou zadarmo a nejspíš by měly větší efekt.""
Možná to znáte - rozhodnete se věnovat kreativnímu psaní, tak si nakoupíte designový zápisníky. Chcete se naučit fotit, vypálíte hromadu prachů za foto výbavu - nebo v lepším případě jen spálíte moře času vybíráním ideálního fotobatohu. Chcete začít jíst zdraveji, vykoupíte v knihkupectví sekci zdravá výživa.
Já se vám dneska pokusím vysvětlit, proč to není nejlepší strategie. Pro vaši peněženku, ale ani pro daný cíl.
Past prvního kroku, který není krok
Kdyby existovala olympiáda v sebeobelhávání, člověk by si z ní odvezl minimálně bronz. Zejména v lednu se zopakuje stejná pohádka: někdo si koupí celý domácí gym, jiný boty na běhání a funkční hadry, a třetí podložku na jógu a legíny z konopí (nevím, nedělám jógu). A jakmile v e-shopu odkliknou tlačítko Objednat, v hlavě se rozsvítí falešné „splněno“.
Nejde o lenost. Je to hluboko zadrátovaný mechanismus: mozek si splete přípravu s realizací. Nákup s vybavením je najednou jako malá medaile za cíl, ke kterému jsme se ještě ani nerozběhli, protože běžecký pás stojí v rohu jako zaprášený pomník dobrého úmyslu.
Tenhle jev není výjimka, ale vzorec chování s popsanými psychologickými základy.
Symbolické sebedokončení: Identita v krabici z e-shopu
Představte si identitu jako něco, co v sobě nosíme jako tlak.
Když někdo chce být „fit“, někdo „kreativní“ a jiný chce “jíst zdravě“, ale realita s tím nesouzní, vzniká v hlavě napětí. A to napětí chce pryč.
V zásadě ho lze odstranit dvěma způsoby:
- Těžší cesta: začít opravdu cvičit, psát, zdravě jíst.
- Snazší cesta: pořídit si něco, co tu identitu symbolizuje.
Mozek je od přírody lenoch a když může tlak upustit rychleji a snadněji, udělá to.
To je logika, která stojí za tím, proč si běžec-začátečník koupí dražší boty než olympionik. Sportovec nemusí nic dokazovat. Začátečník ano – hlavně sobě. A symboly jsou rychlejší než změna.
Říká se tomu teorie symbolického sebedokončení a mluví o tom, že jednotlivci svou identitu aktivně definují akvizicí a vystavováním sociálních symbolů. A aby toho nebylo málo, princip symbolů je hydraulický: ti, kteří mají skutečnou kompetenci, často vystavují symbolů méně (ať už sobě nebo ostatním, protože tu kompetenci dokazují činy).
A naopak ti, kteří se cítí “neúplní”, mají potřebu neúplnost kompenzovat právě těmi náhradními symboly, jako je například nákup vybavení na trénink, běžeckého oblečení a podobně.
Související kicker je sociální realita. Hodíte fotku nové domácí posilovny na storíčka a lajky chčijou → okamžitá validace. Hlediště tleská kostýmu, i když hra ještě ani nezačala. V tu chvíli motivace skokově padá – část „práce“ je totiž odměněná, aniž by se něco stalo.
Substituce cílů: Proč máme pocit, že „už jsme pro to udělali dost“
Komplexní cíle – jako „být zdravější“ – jsou složené z malých kroků.
A některé kroky si mozek snaží vyměnit za jiné.
Koupit si boty může být:
- komplement: „Super, koupil jsem boty, jdu běhat.“
- substitut: „Koupil jsem boty, dneska jsem pro zdraví udělal dost.“
U začátečníků téměř vždy vítězí substituce. Účtenka nahrazuje dřinu a motivace zmizí dřív, než z bot vůbec strhnete cenovku.
Samozřejmě strašně záleží jen na tom, jak si to v hlavě rámujete:
- Jako pokrok: „Už jsem blíž, můžu zvolnit.“
- Jako závazek: „Investoval jsem. Teď je řada na mně.“
V lednu (ale nejen tehdy) nicméně spousta lidí sklouzává k tomu prvnímu rámci.
Diderotův efekt: Když jedna župan zdarma spustí výdajovou spirálu
Denis Diderot, francouzský filozof a spolutvůrce Encyklopedie, žil poměrně skromně. Až do dne, kdy dostal jako dárek nádherný, drahý, rudý župan. Byl to luxusní kousek – mnohem honosnější než cokoli, co do té doby vlastnil.
Diderot se z něj nejdřív radoval. Pak si ale začal všímat jedné věci: Ten župan se k ničemu z jeho starých věcí nehodil.
Jeho stůl vypadal vedle županu lacině. Police byly ošuntělé. Psaní potřeby „nedůstojné“ majitele tak krásného kusu oblečení. A protože byl Diderot člověk pořádku a harmonie, začal postupně vyměňovat vybavení domácnosti – stůl, židle, koberec, obrazy…
A tak se stalo, že dar zdarma odstartoval řetězec výdajů, které by jinak nikdy neudělal.
A výsledek? Diderot později napsal esej “Lítost nad mým starým županem”, ve které sám přiznává, že:
- Nový župan narušil jeho zaběhnutý řád,
- Vytvořil tlak na lepší „soulad“,
- A nakonec ho přivedl k úplně zbytečnému utrácení.
Co z toho plyne? Diderotův efekt popisuje situaci, kdy jedna nová věc ve vašem životě vytvoří potřebu kupovat další věci, aby do sebe zapadaly.
Ať už esteticky, funkčně, nebo „pocitově“.
V našem kontextu to může být nevinný nákup kettlebellu. Ale k němu je samozřejmě potřeba podložka, potom další kettlebelly do sady, ale s nimi neodcvičíte shyby, takže si pořídíte hrazdu - a ideálně tu, která je součástí stojanu na dřepy, do kterého si pořídíte činku, kotouče a lavičku.
A najednou jste designér domácí posilovny místo toho, abyste prostě jen udělali pár kliků a dřepů. Aktivita se odkládá, dokud nebude vše perfektní. A perfektní – jak už víme – je spolehlivá výmluva, proč nezačít.
Dopamin: Chemie falešného vítězství
Dopamin je molekulou chtění a očekávání, nikoliv nutně potěšení. Jeho uvolňování je nejsilnější během anticipace odměny - takže když si prohlížíte e-shop a vizualizujete svoje budoucí já, dopamin stříká jak láhev coly, do který hodíte mentosku, a ještě než vám dorazí notifikace ze Zásilkovny máte pocit, že jste blíž k cíli. Výběr vybavení totiž vyvolává vzrušení, které můžeme mylně považovat za motivaci ke cvičení.
Jenže než krabice vůbec vyrazí ze skladu, dopamin spadne, protože je omezen pouze na fázi akvizice. Hlava si problém odškrtne jako vyřešen, ale nestalo se vůbec nic. Jen jsme doplnili zásoby na výlet, na který jsme ani nevyrazili.
Ve hře je taky efekt Zeigarnikové - lépe si pamatujeme nedokončené úkoly, než ty dokončené. “Mám nadváhu” je otevřený šuplíček, který vám straší v hlavě. Nákup vybavení vytváří falešný dojem, že se šuplíček zavřel, protože mozek označí úkol “Dostat se do formy” štítkem “Zajištěno zdroji” a přesune ho do seznamu “Vyřešeno”.
Nákup vybavení na trénink tak může být paradoxně překážkou na cestě za lepší kondicí.
Jo souhlasím, lidská hlava je fakt pěkná svině.
Syndrom hromadění vybavení: Shopping jako trénink
Znají to hudebníci, fotografové… a v lednu i půlka populace.
Čím méně jistoty v dovednosti, tím větší touha po profi vybavení.A pak trávíme hodiny porovnáváním recenzí, testů a unboxing videí – a máme pocit, že pracujeme na sobě.
Jenže nepracujeme. Prokrastinujeme na šestej kvalt a nejlíp to znají ti, co si ve snaze o uspořádání kalendáře nakoupili kompletní sortiment od Melvila. Schválně, kolik máte kolem sebe lidí, co vyprokrastinovali četbu knihy Konec prokrastinace?
Nákup posilovny domů často není investice, ale únik. Když se cítíme nedostateční, koupíme si symbol, který má tu díru zaplnit. Na chvíli to funguje, ale dlouhodobě?
Materiál nezacelí deficit, který vznikl z chybějící akce a spotřeba je tak jenom formou kompenzace.
Jak z pasti utéct: pár strategií, které dávají smysl
- Rámovat nákup jako závazek, ne pokrok. „Koupil jsem to, takže mám dluh.“ Vůči sobě - nikoliv vůči někomu jinému.
- IF-THEN přístup. „Když bude úterý 7:00, pak si lehnu na podložku.“ Žádná motivace. Jen protokol - znáte z Atomových návyků (četbu týhle knížky jste, doufám, nevyprokrastinovali!)
- WOOP metoda. Pozitivní myšlení může škodit, protože předčasně uvolňuje dopamin, řešením je metoda WOOP:
- Wish (Přání): Chci být fit.
- Outcome (Výsledek): Představte si jak se budete cítit, až budete fit.
- Obstacle (Překážka): Klíčový krok. Vizualizujte si vnitřní překážku: „Budu se cítit uspokojen už jen tím, že mám vybavení“ nebo „Budu unavený“
- Plan (Plán): Když nastane překážka, udělám X. (Kde X = použiju to fakin vybavení, když už jsem si ho koupil!)
(WOOP by si zasloužila vlastní newsletter, když nad tím tak přemýšlím…)
- Pravidlo „zasloužit si to“. Nejdřív 20 tréninků s vlastní vahou. Denně 15 minut procházka. Týden budu chodit spát včas. Domyslete si. A až pak si koupím podložku/boty/air fryer. Vybavení jako odměna, nikoli berlička.
- Sociální ticho. Nehlaste dopředu, nechte mluvit výsledky.
- Třicetidenní pauza. Než si něco objednám, počkám měsíc. Když touha po koupi vydrží měsíc – OK, kupuju. Když zmizí – to nebyl cíl, chemie v mozku se mnou jen hrála šarády.(Tohle btw dobře funguje i pro impulzivní nakupování, mluvím z vlastní zkušenosti.)
Závěr: Lednová pravda, kterou není moc slyšet
Nevyužitá domácí posilovna není selhání charakteru, ale důsledek toho, jak jsme naprogramovaní. Hledáme rychlá uzavření, definujeme se pomocí symbolů a šetříme energii, kdykoli můžeme úsilí něčím nahradit.
Nákup funguje jako super-stimul a aby toho nebylo málo, je dneska jednodušší než kdykoli dřív. Uspokojuje potřebu identity, řeší kognitivní úzkost (Zeigarniková) a hodí nám lopatu dopaminu přímo do ksichtu.
Cesta k cíli je dlážděná pravidelnou a opakovanou akcí, nikoliv účtenkami.
Váš
